.jpg)
Z Rožmberka jsme následující den ráno vyrazili na další část řeky Vltavy, cesta však byla rušena hlasitými zvuky, které vydávalo tátovo břicho. Takže když jsme narazili na plovoucí bufet a z něj linoucí se úžasná vůně pečeného masa tak táta kázal zastavit a bez ohledu na ostatní si to namířil ke břehu tak rychle, že špičku lodě umístil na souš a hnal se k pultu, kde se kupovalo maso. Teprve dva kousky vepřového jej trochu uklidnily a zase byl schopen se chovat takřka normálně. Jediný kdo jej chápal byla 
Kačenka, která také když má hlad se stává velice okolí nebezpečnou ženou :-), ale jen do té doby než jí dají kus jídla. Zatímco oni se krmili, ja jsem navazovala čile nové známosti. Když oba ukojili své nízké pudy, tak jsme pak spokojeně pokračovali dál. Tedy až k prvnímu jezu. Tam pro některé z nás suchý a teplý den přestal být hezkým.U jezu bylo těsno, tak jsme zastavili výš a šli jsme se podívat na to jak to sjet a jak to jezdí ostatní. Táta měl trochu obavu jak se budu dostávat z lodi, když bychom se cvakli, je prostě někdy úzkostlivý. Když měl jasno, tedy alespoň si to myslel, tak vyndal foťák a domluvil se s Danem a Kačkou, že pojedou první, my je budeme fotit a pak pojedeme my. Vlastně do této doby jsou to jediné fotky na kterých jsem s tátou na lodi. Ale to jsem odbočila, když táta zaujal palebnou pozici s připraveným foťákem, tak Dan s Kačenkou se rozjeli směrem k jezu. Skok zvládli dobře, ale následná vlna je zalila tolik, že pak už stačil jen malý náklon a sli ven. Prostě vykrysili. Ještě, že tam byla máma na kajaku která lovila volně plující věci. Co je však mohlo utěšit, že v tom nebyli sami. Kačka to brala s úsměvem, ale na Danovi bylo vidět, že z toho radost nemá. Z toho jezu mám malou fotoreportáž, kterou si nemohu odpustit uveřejnit. Já jsem ale škodolibý andílek.
Prvá série máma na kajaku:
Druhá série Dan a Kačka:
Třetí série, jedou mistři:
Táta vyjel asi třicet metrů nad jez a pak to rozjel jak zlatokop na Yukonu kterého honěj indiáni, když jsem chtěla zabrat já pádlem, tak jsem měla pocit, jako když se špice lodi zdvihá na vlně. Potom vydal přikaz pádlo z vody a uz řídil jen on sám. Přepad jsme skoro přeskočili a do vlny jsme najeli tak, že na nás jen cákla a pak už jsme z ní byli venku. Byl to fajn pocit projet a nekrysit.
