V tomhle roce jsem dostala nápad, který táta podpořil s nadšením, místo palačinkiády pojedeme na vodu. Bylo důležité to dát rodičům s dostatečným předstihem na vědomí, aby se podle toho mohli zařídit.Co jsme zjistili na místě, tedy až v Týnci bylo, že bohužel probíhalo mistrovství ve fotbale a najít místo v jakekoliv hospodě bude problém, ale o tom až později.
Předposlední víkend v červnu je tu a prví rodiče s dětma se dojeli do kempu. Michal s Alici a Adámkem. Rukou společnou a nerozdílnou postavili stan a posilnili se z řízků, které jim napekla
tetička. Moc se o ně dělit nechtěli,hamouni. Pak v ruzných intervalech příjížděli ostatní, dokonce jedni novomanželé, kteří pojali Sázavu jako svatební cestu, Jirka s Vendulkou. Ty měli prvou noc smůlu v tom, že pršelo a jejich stan byl jako jedinný zaplaven vodou :-). Jak si kdo ustele, tak si take lehne. A když postavíš stan v dolíku, tak 
to platí obzvláště. To byla jen malá vsuvka. Večer proběhl normálně dokonce s malým ohýnkem, na který Jirka přivezl obětavě dřevo. Dokonce i plno výborných zmrzlin, ale ty se nesnědly, tak je Dan s Jirkou rozdali dětem po kempu. Pohledy rodičů na dva dospělé chlapy kteří nabízejí malým dětem zmrzlinu budil na začátku podivné asociace.
Ráno jsme vyrazili na nádraží a zkoumavým pohledem na nebe, které připomínalo cokoliv jen ne letní oblohu jsme trousili poznámky k mému tátovi typu jako co hodlá udělat s tím deštěm. Jeho víra byla neotřesitelná. Nebude pršet. Do dneška nechápu kde tu víru bral, ale fakt je, že nepršelo. 
Potom bylo nutné udělat dokumentární foto účastníků zájezdu.Cesta vlakem proběhla normálně, dokonce jsme našli i místo, na kterém nás čekali lodě. Po chvilkovém zmatkování jsme se nalodili a vyrazili vstříc dobrodružstvím na řeku. Úsek Senohraby je takový klidný úsek, akorát pro ty, kteří se chtejí s řekou seznámit, nic zákeřného na něm neznalého vodáckého turistu nečeká.
V poklidu jsme dopluli zpět do Týnce, kde někteří, všichni, chtěli jít najíst někam do hospůdky. Ale jak jsem napsala dřív, hrál se fotbal a nikde se buď nevařilo, nebo nebylo místo. Kačenka začínala již být pěkně nervozní, neboť měla hlad a když má hlad tak kouše. Asi po hodině a půl hledaní jsme našli hospůdku, kde jsme se všichni najedli a já dostala nápad, že usnu. Cestu do tábořiště si moc nepamatuji protože jsem jí prospala a všichni se střídali v tom, že mě nesli, nebo jsem mezi nima klopýtala spící.Druhý den byl již podstatně zajímavější, alespoň pro nás co jsme věděli, jak řeka vypadá. Bylo dost vody a teklo to a pro ostřílené vodácké turisty, kteří přestáli prvý den na řece to přeci nebude nic těžkého. Pár jezů jsme sjeli a nejaký přenesli, někteří dokonce chtěli v půli vystupovat aby lod popohnali. Pořád jsme ale jestě nebyli v Kamenném Přívoze, kde to až potom bylo zajímavé.
Po menší svačince v Kameňáku jsme se celý kolektiv vydali na zbytek cesty ku Pikovicům. Malý rozbořený jízek projela většina lidí v pohodě, ale jen Alice nějak zazmatkovala a žbluňk už byli ve ve vodě. Na tom by nebylo nic zvlaštního, když by po opětovném nalodění nechtěla mít doporučující poznámky na Michala a o 300 metrů níž se situace neopakovala. Až do Pikovic Alice mlčela a nějak se jí nechtělo mluvit. Bylo to nezvyklé a strýc Majkl se potutelně šklebil pod vousy.
