Cesta ke slalomu na divoké vodě

Vše začalo v mých dvouapůl letech, kdy jsem s rodičema vyrazila poprvé na wodu. Veškeré vzpomínky na toto období jsou převzaté od mých rodičů, tak jak si je pamatují a vypravěli je. Je jasné, že s postupem let a senilnosti jsou spíše bájné i když základ mají v reálnosti.



Moji rodiče, oba aktivní vodáci se rozhodli, že stráví pár dnů na řece Sázavě a já je budu doprovázet. Protože se však na jedné lodi nesnesou, tak se dohodli, že máma pojede s kýmkoliv jen ne s tátou a ja pojedu na vzducholodi (Pálava) s ním. Protože jsem však byla malé robě a ráda jsem spala, tak svoji prvou plavbu jsem prospala na tatových lýtkách přikrytá plenkou a pouze když jsem s lodí míjela železniční trať po které jel vlak, tak jsem děsila vodáky radostným voláním huuuu huuuu. Ty se dívali na otce jako na blázna co to vydává za zvuky. Následující rok jsem si dala pauzu a nikam na vodu jsem nevyjela.

Rok 2004 na konci prázdnim jsem měla tátovi dělat háčka na "debl kánoji " a jen s ním jet Otavu ze Žichovic až někam k Písku. Krásná to myšlenka strávit s tátou nádherný týden, kterou však začala nabourávat maminka a to tím, že půjde s námi stejnou trasu pěšky po břehu. Následoval myšlenový upgrade, že se bude s tátou střídat, což vyvolalo u mého otce spoustu vrásek na čele a také silnou nevoli, že by on, tvůrce myšlenky by měl někde šlapat pěšky. Aby zamezil diskuzím na toto téma, zkusil nebrat mámě telefony, když mu volala své jasavé a plodné myšlenky. Mamky nálada byla v těch dnech opravdu skvěla, syčela jak přetopená daufmašinka. Jaké však bylo její překvapení, když ve stanovený den, kdy měl táta za námi přijet na chatu uviděla před vraty parkovat auto, které mělo na střeše mimo deblu také ještě žlutozelený kajak. Mámě došel dech a táta se dočkal zaslouženého zadostiučinění.

Její jindy bohémský přístup ke spěchu se výrazně zrychlil a celkem rychle cca asi dvě hodiny po příjezdu jsme již byli připraveni k nalodění u Žichovického jezu. O samotné cestě po Otavě až zase nekdy příště.