Zdá se, že je naším osudem, vždy když vlezeme do lodi hned přenášet prvý jez, který potkáme. Na konci Horažďovic je jez, který sjíždějí jen blázni na vzducholodích doufající v přízeň osudu, že to projedou a nic se jim nestane. Naštěstí projel, ale kdyby ne, tak fakt nevím, kdo by pro nej skákal. Na druhou stranu mu táta s mámou záviděli, že nemusel přenášet loď a vyndavat z ní bagáž a zase ji ukládat. 
Cestou jsme se ještě několikrát s touhle partičkou potkali na řece a pak i ve Střelských Hošticích, kde jsme se zastavili na oběd. Vzhledem k tomu, že jsme celou dobu jeli "pohodu" tak nás nic nehonilo. Co však bylo nepříjemné, že na konci srpna se již začíná brzo stmívat a tak poslední jez v Katovicích, kde jsme chtěli tábořit, jsme sjížděli skoro potmě. Mě bylo fajn, ja jsem jen vystoupila z lodi, ale rodiče ještě museli postavit stan a dát mě něco k jídlu :-) V místním bufetu to byl utopenec a já si vůbec nestěžovala. Tedy na toho utopence. Jinak jsem pochopitelně řešila spoustu problémů, jako s kterými dětmi si budu hrát a jestli mě nezapoměli vyndat dráčka na spaní.
Druhý den ráno jsme s tátou zase vyrazili na nákup do místní prodejny a celou dobu za námi šlo malé kotě.
Když jsme však došli k hlavní silnici tak se nám ztratilo, ale při našem návratu si nás zase našlo a doprovázelo nás zpátky na tábořiště. Po snídani jsem objevila, že je k dispozici houpačka a hřiště, takže jsem rodiče nechala v klidu se probrat a zabalit veškeré naše věci a sama se věnovala vlastním důležitým věcem. Jako je hraní.Nebylo mě však dlouho přáno a hybaj háčku do lodi. Na cestě nás čekaly tři jezy, tedy alespoň o kterých jsem se dozvěděla od táty a jeden velký ve
Strakonicích, který budeme zaručeně přenášet, protože se fakt nedá sjíždět. Jako důkaz nám hned místo slibu posloužily policejní zátarasy a žádost, abychom s přenášením lodí počkali, že tam mají mrtvolku nejakého chytráka co blbnul na jezu. A fakt, že tam byla, dokonce jsem jí na vlastní oči viděla, jak jí vynášejí z navigace.Ale než jsme tam dojeli, tak se nám málem povedlo na Otavě zakufrovat. Představte si, že řeka teče dopředu, doprava a doleva.
Nebýt jednoho klimbajícího rybáře, tak jsme asi jeli tou delší stranou.Po průjezdu Strakonicema jsme jeli v pohodě až k jedné rozbořené šlajsně, kde na břehu byla postavena malá občerstvovna, kde dělali vynikající topinky s vajíčkem.
Máma jako vždy excelovala při průjezdu šlajsny, ale měla co dělat, aby se vrátila zpět ke břehu za námi, protože my s tátou jsme již rozhodli, že se tu občerstvíme. A hlavně napijeme, zteplalá limonáda není to pravé ořechové.Odtud jsme to již nátahli a pokukovali po hodinkách a místě, kde budeme tábořit. Jako na potvoru ani jedno tábořiště, ale hromada cedulí soukromí majetek, Vstup zakázán jako naseto.
Fakt je, že jsme ještě za světla dorazili na tábořiště, kde jsme si vybrali hezké místo na postavení stanu. Tady se nic mimořádného nestalo, typické vodácké tábořiště, s několika vodáky, kteří vyjeli na řeku jako my na konci prázdnin.
Ráno jsme jako vždy vyrazili s tátou na nákup, aby se maminka mohla ještě prospat a my si udelat v krámě radost nějakou dobrůtkou. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme se vrátili a mamina dělala prvé pokusy s našimi věcmi je nacpat do loďáků. Na mě čekalo kakao a na tátu kafe. Překvapení bylo tak velké, že táta snídal mlčky.Po snídani se opět, jako tradičně, zabalilo a hurá na řeku. Cestou jsme potkali jen jednu šlajsnu, která se dala jet a kde nám zase maminka předvaděla, jak je úžasná. Zase nekrysila :-), ale kdo si počka, ten se dočká. Cestou jsem pak jeli klidnou vodu, olej a u Čejetic zase váhali kam jet. Naštěstí se po cca 200 metrech nebylo nutné ptát a jez jsme viděli sami. Dojeli jsme pak až k jednomu jezu, který byl absolutně suchý a jediná voda se občas probublala přes propust a elektrárenský náhon.
Řeka pod jezem měla úžasnou hovní barvu. Stejně i tak smrděla. Ani jsem se nechtěla tak moc brouzdat v ní.Odtud jsme pak již pospíchali do našeho posledního kempu, kousek od Putimy a pár kilometrů před Pískem. Večer jsme si udelali poslední táborák a když pohasínal, tak jsme s tátou koukali na hvězdy nad hlavou. Druhý den
táta odjel vlakem pro auto a když se vrátil tak jsme se nenalodily, ale naložili a vrátili se všichni na chtatu a pak do Prahy.
Mapa Otavy pro mě s význačnými body.
