Sázava 2006 - Sedlčany - Týnec - Pikovice

V tomhle roce jsem dostala nápad, který táta podpořil s nadšením, místo palačinkiády pojedeme na vodu. Bylo důležité to dát rodičům s dostatečným předstihem na vědomí, aby se podle toho mohli zařídit.
Co jsme zjistili na místě, tedy až v Týnci bylo, že bohužel probíhalo mistrovství ve fotbale a najít místo v jakekoliv hospodě bude problém, ale o tom až později.
Předposlední víkend v červnu je tu a prví rodiče s dětma se dojeli do kempu. Michal s Alici a Adámkem. Rukou společnou a nerozdílnou postavili stan a posilnili se z řízků, které jim napekla tetička. Moc se o ně dělit nechtěli,hamouni. Pak v ruzných intervalech příjížděli ostatní, dokonce jedni novomanželé, kteří pojali Sázavu jako svatební cestu, Jirka s Vendulkou. Ty měli prvou noc smůlu v tom, že pršelo a jejich stan byl jako jedinný zaplaven vodou :-). Jak si kdo ustele, tak si take lehne. A když postavíš stan v dolíku, tak to platí obzvláště. To byla jen malá vsuvka. Večer proběhl normálně dokonce s malým ohýnkem, na který Jirka přivezl obětavě dřevo. Dokonce i plno výborných zmrzlin, ale ty se nesnědly, tak je Dan s Jirkou rozdali dětem po kempu. Pohledy rodičů na dva dospělé chlapy kteří nabízejí malým dětem zmrzlinu budil na začátku podivné asociace.
Ráno jsme vyrazili na nádraží a zkoumavým pohledem na nebe, které připomínalo cokoliv jen ne letní oblohu jsme trousili poznámky k mému tátovi typu jako co hodlá udělat s tím deštěm. Jeho víra byla neotřesitelná. Nebude pršet. Do dneška nechápu kde tu víru bral, ale fakt je, že nepršelo. Potom bylo nutné udělat dokumentární foto účastníků zájezdu.
Cesta vlakem proběhla normálně, dokonce jsme našli i místo, na kterém nás čekali lodě. Po chvilkovém zmatkování jsme se nalodili a vyrazili vstříc dobrodružstvím na řeku. Úsek Senohraby je takový klidný úsek, akorát pro ty, kteří se chtejí s řekou seznámit, nic zákeřného na něm neznalého vodáckého turistu nečeká.
V poklidu jsme dopluli zpět do Týnce, kde někteří, všichni, chtěli jít najíst někam do hospůdky. Ale jak jsem napsala dřív, hrál se fotbal a nikde se buď nevařilo, nebo nebylo místo. Kačenka začínala již být pěkně nervozní, neboť měla hlad a když má hlad tak kouše. Asi po hodině a půl hledaní jsme našli hospůdku, kde jsme se všichni najedli a já dostala nápad, že usnu. Cestu do tábořiště si moc nepamatuji protože jsem jí prospala a všichni se střídali v tom, že mě nesli, nebo jsem mezi nima klopýtala spící.
Druhý den byl již podstatně zajímavější, alespoň pro nás co jsme věděli, jak řeka vypadá. Bylo dost vody a teklo to a pro ostřílené vodácké turisty, kteří přestáli prvý den na řece to přeci nebude nic těžkého. Pár jezů jsme sjeli a nejaký přenesli, někteří dokonce chtěli v půli vystupovat aby lod popohnali. Pořád jsme ale jestě nebyli v Kamenném Přívoze, kde to až potom bylo zajímavé.






Po menší svačince v Kameňáku jsme se celý kolektiv vydali na zbytek cesty ku Pikovicům. Malý rozbořený jízek projela většina lidí v pohodě, ale jen Alice nějak zazmatkovala a žbluňk už byli ve ve vodě. Na tom by nebylo nic zvlaštního, když by po opětovném nalodění nechtěla mít doporučující poznámky na Michala a o 300 metrů níž se situace neopakovala. Až do Pikovic Alice mlčela a nějak se jí nechtělo mluvit. Bylo to nezvyklé a strýc Majkl se potutelně šklebil pod vousy.

Vltava 2005 III

Dál pokračovala cesta tak nějak normálně, ale na zajímavosti to zase nabralo na prvním krumlovském jezu, tedy respektive před ním. Boží mlýny melou pomalu a tentokráte se chtělo mamince. Jenže nebylo kde a tak se zkusila maskovat stromem. Jenže každou chvíli někde vykukovala, nebo přetékala. Když se vrátila, tak jsme se rozhodli, že se půjdeme podívat na historický šerm a turnaj na místní zámek. Táta se dobrovolně nabídl, že bude hlídat lodě. Když jsme odešli, tak si šel zkusit kajak, ale představte si trupíka s tělem kajaku, jak po rukach vyběhne z vody :-). Takže aby zahnal horko a únavu skočil si pro pivo do hospody přes most, kde když zjistili, že ten chudák musí hlídat lodě, tak mu tam to pivo sami nosili po půlhodinových intervalech. My jsme přišli asi za třiapůl hoďky, takže si to jistě dokážete představit sami :-)
Po našem návratu jsme pokračovali v plavbě po řece až k myší díře. Kdo to tam zná, ví, že kdysi se tudy přenášli lodě. To dneska již nejde. Místo toho je tam půjčovna lodí a malý travnatý ostrůvek plný kopřiv. A tam to na tátu zase přišlo. Jenže kam s tím. Tenhle problém už měl Neruda. Dan tátu převezl na ten ostrůvek a po chvilce tam vezl i mě, a aby nejel s prázdnou vezl tátu zase zpět. Jenže i s papírem. Takže po malé chvilce musel jet znova s papírem pro mě a pak mě zase převážet zpět. Prostě celý převozník Cháron. Když jsme byli již všichni kolektivně vyprázdněni, tak se jelo na velkou atrakci, hlavní krumlovský jez, za kterým je mostek, na kterém stojí turisti a baví se vodáky, kteří se pod šlajsnou koupají. Zda se baví i vodáci pohledem na turisty mě není známo, ale asi ne. My s tátou a Danem a Kačkou jsme se rozumně rozhodli, že přetáhneme. Máma se rozhodla, že pojede. Jela. Krysila. Táhla kajak proti proudu :-) a nadávala nám jak špaček, že jí nejdeme pomoct.
Bohužel neexistuje fotodokumentace takže z tohoto úseku není nic k dispozici. Vzhledem k tomu, že čas byl proti lásce i nám, začali jsme usilovně bydlovat vodu, abychom se někde zavčasu upíchli a některé z nás usušli. Jako napotvoru nebyl žádný kemp v dohledu a ani na mapě, ale když již začal večer klepat na dveře a řeku tak táta zahlédl jižanskou vlajku. Pod vlajkou srub a vedle srubu postavu připomínající Krakonoše. Chvilka rychlé a zdvořilé konverzace s příslibem menší útraty v místním bufetu jsme byli vyzváni k tomu, abychom se tam utábořili. Důvodem byla i moje maličkost. Postavili jsme stany a šli splnit slib menši útraty. Táta měl slinu ještě od čekaní u lodí a když zjistil, že čepují Egenbergra, tak si hned jednoho dal. To se již začal trousit celý náš team a každý si dal na co měl chuť. Pro mě to byl dobrý čas. Měla jsem vše nač jsem pomyslela. Naše ženske plnoleté osazenstvo a Dan pili "béžovku" až dnes jsem pochopila, že to byla Becherovka, táta Egenbergra a aby místní správce se necítil škodný tak ten Rum. Ten odpadl první, takže dospělí se střídali u pípy a lahví a čepovali si sami. Jako další jsem odpadla já, věkem a únavou, nikoliv opojnými nápoji omamného charakteru. Další v pořadí byla Kačenka, které se neudělalo dobře, v závěsu jí následoval Dan a pak to samotné rodiče u ohně již přestalo bavit, takže šli spát také. Co mě však bylo záhadou, že ráno spali všichni hlavou venku ze stanu. Maminka říkala, že prý jistota je jistota. Kačenka druhý den vypadala, jako kdyby vstala hrobníkovi z lopaty nebo rovnou z hrobu. Bylá celá zelená a taková zpomalená. Pro mě to byla záhada proč s ní není taková sranda. Ale neřešila jsem to. Také Dan byl takový přepadlý a nebylo mu moc do smíchu. Takže celý den jsme ztrávili ještě na onom tábořišti a teprve druhý den jsme vyrazili k cili naši cesty. Během té se však již nic tak vzrušujícího jako v předcházejících dnech nic nestalo. Za zmínku stojí jen návštěva Dívčího hradu a skákání po hradbách.
Lidé hodnotí své dovolené různě, o té naší se dá říci, že letošní byla z větší části o hovně :-D .

Vltava 2005 II

Z Rožmberka jsme následující den ráno vyrazili na další část řeky Vltavy, cesta však byla rušena hlasitými zvuky, které vydávalo tátovo břicho. Takže když jsme narazili na plovoucí bufet a z něj linoucí se úžasná vůně pečeného masa tak táta kázal zastavit a bez ohledu na ostatní si to namířil ke břehu tak rychle, že špičku lodě umístil na souš a hnal se k pultu, kde se kupovalo maso. Teprve dva kousky vepřového jej trochu uklidnily a zase byl schopen se chovat takřka normálně. Jediný kdo jej chápal byla Kačenka, která také když má hlad se stává velice okolí nebezpečnou ženou :-), ale jen do té doby než jí dají kus jídla. Zatímco oni se krmili, ja jsem navazovala čile nové známosti. Když oba ukojili své nízké pudy, tak jsme pak spokojeně pokračovali dál. Tedy až k prvnímu jezu. Tam pro některé z nás suchý a teplý den přestal být hezkým.
U jezu bylo těsno, tak jsme zastavili výš a šli jsme se podívat na to jak to sjet a jak to jezdí ostatní. Táta měl trochu obavu jak se budu dostávat z lodi, když bychom se cvakli, je prostě někdy úzkostlivý. Když měl jasno, tedy alespoň si to myslel, tak vyndal foťák a domluvil se s Danem a Kačkou, že pojedou první, my je budeme fotit a pak pojedeme my. Vlastně do této doby jsou to jediné fotky na kterých jsem s tátou na lodi. Ale to jsem odbočila, když táta zaujal palebnou pozici s připraveným foťákem, tak Dan s Kačenkou se rozjeli směrem k jezu. Skok zvládli dobře, ale následná vlna je zalila tolik, že pak už stačil jen malý náklon a sli ven. Prostě vykrysili. Ještě, že tam byla máma na kajaku která lovila volně plující věci. Co je však mohlo utěšit, že v tom nebyli sami. Kačka to brala s úsměvem, ale na Danovi bylo vidět, že z toho radost nemá. Z toho jezu mám malou fotoreportáž, kterou si nemohu odpustit uveřejnit. Já jsem ale škodolibý andílek.
Prvá série máma na kajaku:

Druhá série Dan a Kačka:

Třetí série, jedou mistři:
Táta vyjel asi třicet metrů nad jez a pak to rozjel jak zlatokop na Yukonu kterého honěj indiáni, když jsem chtěla zabrat já pádlem, tak jsem měla pocit, jako když se špice lodi zdvihá na vlně. Potom vydal přikaz pádlo z vody a uz řídil jen on sám. Přepad jsme skoro přeskočili a do vlny jsme najeli tak, že na nás jen cákla a pak už jsme z ní byli venku. Byl to fajn pocit projet a nekrysit.

Vltava 2005

Táta dostal romantický záchvat, jaký se dostavuje u starší generace pravidelně, že by si zopakoval plavbu ze svého ranného mládí. Totiž sjet si Vltavu. K této myšlence nadchnul i svého bratra Dana. Všichni další zúčastnění byli pro, takže se naplánovalo půjčení lodí i trasa autobusem pro ty, co měli jet jinak, než autem. Což byla naše rodina. Při vší optimalizaci spojů a přestupů to vycházelo na neuvěřitelných 7 hodin cestovaní autobusem z Prahy do Vyššího Brodu.
Ráno pro tátu začalo hezky, protáhl se a mohutně si prdnul, ostatně skoro jako každý chlap co vstane z postele. Když chtěl přidat ještě jednoho pšouka, došlo mu, že je něco špatně a zmizel na záchod. Z něj se vynořil po hodině a půl se sinalým výrazem ve tváři a nepublikovatelným sdělením k ostatním členům rodiny. Nicméně nasedl do auta a vyrazil za Ondrou, od kterého jsme si půjčovali debla a pak do Vodáckého ráje, kde jsme brali kajak pro mámu a druhého debla pro Dana a Kačku. Ondra prý celou cestu hýkal a dusil se, co slyšel ranní otcovu story. Což ostatně každý, kdo to slyšel a představil si jízdu autobusem.
U nás před domem se naložila bagáž a skoro hned pak přijel Dan pro auto. Začal hýkat stejně jako Ondra když slyšel ranní událost. Jeho škodolibá radost však netrvala dlouho a po jeho tváři proběhl stín obav, když mu máma opatrně sdělila, že je možné, že ona pojede s Kačkou na lodi a on na kajaku, protže neví, zda se ona do kajaku vejde. To již s naprosto se zděšeným výrazem prohlásil, že v celém jihočeském kraji zkoupí veškeré lubrikanty a mámu do toho kajaku nacpe děj se co děj. Poslední slova byla slyšet již přes zavřené dveře auta a prokluzující kola ve smyku jak prchal.
Cesta autobusem proběhla v klidu a při tátovi stáli snad všichni svatí. Je fakt, že hned po příjezdu do kempu vyhledal toalety, ale to již hlavní cíl mise byl splněn, totiž dojet do Vyššáku a neposrat se u toho. Asi hodinu po nás dojeli i Kačka s Danem a furt obcházeli tátu a kontrolovali nenápadným zrakem zadní část jeho kalhot. Když nic nenašli, sjeli jsme ke hrázi a postavili naše bydlení. Protože nás čekal náročný zítřek, šli jsme hned spát. Tedy my všichni ano, jen táta se probudil úderem jedné hodiny po půlnoci a začal s turistikou. Stan - záchod. Záchod - stan. Celková vzdálenost tam a zpět byla asi 400 - 500 metrů. Tuhle trasu absolvoval až do rána asi 28 krát. Není proto divu, že jej ráno hrozně bolely nohy :-)
Fakt je, že kdo se na tátu podíval, tak s ním musel mít soucit. Ranního balení se neúčastnil a jen tak posedával a tvářil se žalostně. Mamince se táty želelo a nabídla mu prášek. Když jej spolknul v očekávání, že se mu uleví tak jej další slova proradné matky srazila ještě hlouběji do zoufalství. Víš, ten prášek tě asi prožene, jsou to laktobacily, řekla. V ten okamžik se zastavil čas, z otcových úst se vznesl sten: cooooo a pak další nepublikovatelné věty. Z jeho očí čpěla vražda a každý soud by jej musel osvobodit. Dan s Kačkou nevěřícně koukali z jednoho na druhého a Dan po čase řekl, že kdyby táta se vrhnul na mámu, tak mu snad i pomůže. :-) Naštěstí si táta musel znovu odskočit, již asi po dvatřicáté a tak na fyzickou likvidaci mé matky nedošlo. V tomto mezičase jsme zatím naložili lodě a dali je na vodu a čekali na tátu. Když se vrátil, tak nemluvil a nasedl na loď a rozjeli jsme se k Herberťáku. Místo rozbořeného jezu s průjezdem na levé straně byla postaven skluzavka vpravo a hromada lodí čekala na průjezd a sjezd. Po sjezdu skluzavky jsme na prvém vhodném místě museli udělat zastávku a čekat na tátu. Někteří z nás, ti plnoletí, to spojili s konzumací alkoholu a navazováním známostí. Žádné další zastávky jsme nečinili až do Rožmberka, kde jsme se zastavili na rychlý nákup a tátovi se splnil sen a koupil si živočišné uhlí. Splutím šlajsny a objetím ostrohu jsme se dostali k tábořišti, kde jsme se rozhodli zůstat ještě druhý den a jít se podívat na hrad Rožmberk.
Druhý den pro mě začal krásně, mohla jsem budit dospělé. Příjemná to činnost. Hlavně když já jsem hravá a veselá a jim se nechce vstávat. Ten den také táta poprvé zkusil jíst, zvládl půl housky s vepřovou pomazánkou a jakékoliv lečící pokusy ze strany maminky s díky a potom i sprostými slovy odmítal. Po chvilce maminka pochopila, zvláště když mého tátu podpořila Kačka i Dan a tátovi přestala nabízet jakékoliv samaritánské služby. Po probuzení a hlavně snídani jsme vyrazili vzhůru ke hradu Rožmberk. Abych řekla pravdu, z jeho vnitřku si moc nepamatuji, ale výhled z věže byl uchvacující, hlavně na řeku, která obtáčela kopec s hradem z jeho dvou třetin. Večer jsme si chteli udělat malý ohníček a tak jsme vyrazili do lesa na dřevo. V okruhu dvou kilometrů byla vysbírána jakakoliv větevka. Takže jsme museli potupně koupit dřevo u správce a ještě si jej sami odvézt. Tedy dospělí, ja jsem seděla na kolečku se dřevem a hezky se vezla.