Tak na tomto obrázku zcela jasně vidíte, že jsem si musela svoji cestu zasloužit :-), zatímco můj tatík se promenáduje s foťákem a mamina se pokouší zašprickovat do kajaku, ja musím dřít a držet naloženou loď s bagáží na provaze u břehu.Ale abych si zase moc nevymýšlela, tak mě to zase až tak moc nevadilo. Ale abych začala od začátku, v Žichovicích jsme se nalodili pod mostem, kousek od jezu a to z toho důvodu, abychom si hned mohli vyzkoušet přenášení lodi. Kdo na tenhle nápad přišel, to fakt nevím. Já to nebyla a rodiče se o tom do dneška dohadují. Nicméně po cca 400 metrech na řece šup ven a spustit loď po jezu. Navíc bylo málo vody, takže to pěkně drhlo. Tatík za mnou byl pěkně nervozní, protože měl pocit, že když si poposednu, nebo se otočím, tak s tím otočím celou loď. Fakt je, že se mě to málem povedlo. Nicméně otcův vlídný hlas kadence seržanta námořní pěchoty mě poučil, že veškeré pohyby na lodi musím dělat s rozvahou a promyšleně. To mě nemusel říkat, ja to přeci věděla, jen jsem jej zkoušela. Nicméně celé Žichovice věděli také, že nemám nadskakovat.
Potom se muselo fotografovat, protože bylo nutné zadokumentovat naši společnou plavbu. Celkem v pohodě jsme sjeli až do Velkých Hydčic, kde se na nás přišli podívat tátovi bráchové. Chvilku jsme se s nima zastavili a pak jsme jeli dál na náš prvý jez. My jsme jej s tátou přenesli, ale máma se rozhodla, že jej sjede. I když byla na kajaku po X letech, tak celkem neohroženě 
najela do proudu a za chvilku nám zmizela z očí, aby se za chvilku vynořila dole pod šlajsnou celá mokrá, ale spokojená, že pořád jede ve správné poloze hlavou nad vodou. Pak uz plavba probíhala v klidu až do Horažďovic na tábořiště kam jsme dorazili, když se již začínalo stmívat. Postavili jsme stan a táta uvařil gulašek, který chutnal tak joko kdyby byl podáván na stříbře v tom nejlepším hotelu.
Druhý den ráno se nejdříve vzbudil táta a pak po něm za chvilku já, dali jsme si horký čaj a kafe s tatrankou. Pak jsme se sli podívat na ranní řeku, po které se převalovaly cáry mlhy a byla celá v mlžném oparu. Táta sebou vzal foťák a udělal krásnou fotku pavučiny na které byly kapky rosy jak korálky perel natažené na šňůrce. Po naší snídani jsme nakoupit, aby máma měla k snídani čerstvé rohlíky se sýrem a salámem. 
Po našem návratu jsme mamině připravili baštu a kafe a pak následovalo buzení. Kdo kdy někdy slyšel medvěda, kterého někdo vyrušil ze spánku si dokáže představit jak buzení probíhalo :-) . Po chvilce se ze stanu vynořila hlava se zvukem, který připomínal temné dunění podzemního výbuchu sopky a silně nakrknutého již dříve zmíněného medvěda. Po hodince jsme se snažili zabalit a nalodit se, což se nám po další hodince povedlo. Pak jsem s rodiči vyrazila vstříc dalším dobrodružstvím na řece.
